MARKÉTA REA KRAUSOVÁ

Můj příběh

„Kdybych měla nějak nazvat svůj životní příbeh, bylo by to asi takto: Jak se prokletí stává požehnáním.“

 

Nechtěla jsem žít, vnímala jsem život jako trest, jako prokletí a tělo jako omezení. Tělo pro mě bylo úplně nepodstatné a podřadné. Zkoumala jsem východiska a zjistila jsem, že před životem nemohu uniknout, že ani sebevražda není ukončení existence. Došlo mi, že nemám volbu – že prostě existuji, a tak to je! Cítila jsem se odsouzena k životu. A s tímto nastavením se dost špatně žije šťastně. Toto jsem si plně uvědomila, když mi bylo asi 21 let.

Tohle uvědomění mnou otřáslo! Teď vím, že toto byl podstatný moment – dosedla jsem na dno, kde mi došlo, že prostě musím žít. Aniž bych to tehdy věděla, toto uvědomění mě možná propojilo s tou nepatrnou jiskřičkou vášně pro život, tím co chtělo žít a být šťastné.

Od tohoto momentu uběhlo dost let, kdy jsem intenzivně hledala jak zmírnit a uzdravit ty stavy vnitřního zoufalství, které čas od času přisly v plné síle a „sežraly“ několik dnů a týdnů mého života, kdy jsem plakala vnitřní bolestí a modlila se abych mohla „jít domů,“ aby si mě „vzal zpátky domů.“ Byl to rozporuplný stav – můj život se zvenku jevil zcela v pořádku: mladá, zdravá, krásná žena, které se dařilo studium, zájmy i pracovní uplatnění… Ale uvnitř bylo něco umlčeného, odděleného, bez radosti a nebyl k tomu žádný viditelný důvod.

Prošla jsem řadu seminářů a výcviků (více zde) … Často jsem šla v dobré víře hlavou proti zdi. V tomto období jsem se hodně naučila. Ale i tak se často objevovalo něco, co mě často stáhlo zpátky k zoufalství a marnosti. Nevěděla jsem co a proč se to děje.

Možná čekáte, že řeknu: A teď přišel ten zvrat a od té doby je vše zcela jinak. Ne, nestal se jeden veliký zázrak, nepřijel princ a nezachránil mě ze spárů draka – i když jsem v to dlouho nevědomě doufala.

Těch zlomů bylo více – přicházely postupně a přicházely díky mé vytrvalosti, vášni a víře, že exituje štěstí i pro mě. Každý takový přerod, krok novým směrem vnímám jako milost a dar. A ten proces stále pokračuje, stále se mi ukazuje, kde nemiluji svůj život a sebe.  A stále objevuji jak se mít ráda, jak se radovat ze života.  Uvědomila jsem si, že to za mě nikdo neudělá.

Dnes si vážím života a jsem za něj vděčná. Zažívám pocity štěstí, pocity napojení na něco většího, na lásku. A není to díky vnějším okolnostem. Je to díky obrácení pozornosti k tomu jedinému místu (TĚLU) a času (TEĎ), kde se uskutečňuje náš život, a k té co ten život žije (JÁ SAMA). Vnímám tělo jako prostor našeho prožívání, prostor kde se potkává vše co jsme – naše pocity, emoce, smyslové vjemy, myšlenky, sny, přesvědčení, naše historie i naše duchovní dimenze. V těle leží klíč k přítomnosti a ke skutečné volnosti, radosti a lásce.

A to neznamená, že někdy, jak říkám, „nereji čumákem v zemi.“  Reji.  A někdy je mi pěkně ouvej.  A tak to je a i tak mě ten život baví.

S láskou a s díky všem, co mě potkávají, učí, inspirují a milují.
Markéta Rea

zpět